Diplomová práce pojednává o přístupu k řešení jazykové otázky, která se v Norsku objevila po roce 1814, kdy skončila dánská nadvláda, během níž dánština nahradila v písemném styku norštinu. Bylo nutné stanovit, jakou podobu by měl mít psaný norský jazyk: zda by to měl být riksmål - tj. ponorštěná dánština (později známý jako bokmål), nebo landsmål - tj. nový jazyk, vycházející z norských dialektů (později přejmenovaný na nynorsk). Práce nejprve popisuje, jak vznikl jazykový spor mezi zastánci nynorsk a bokmål v 19. století a jak byl vázán na tehdejší politickou situaci a naopak. Poté je analyzováno, jak byla ve 20. století rozvíjena a přijímána oficiální jazyková politika, kterou po několik desítek let určovala sociálnědemokratická strana. Do ní spadají pravopisné reformy z let 1907, 1917, 1938, 1959, 1981, 2005 a 2012, zákony o užívání jazyka, politika sbližování nynorsk a bokmål s cílem vytvořit společný jazyk samnorsk a vytvoření jazykového orgánu Språkrådet (Jazykové rady). Nakonec práce zkoumá, jak vypadá jazyková situace v Norsku v souvislosti se vztahem bokmål-nynorsk v prvním desetiletí 21. století. The thesis deals with the approach to linguistic issues which emerged in Norway after 1814 when Danish domination ended. During the domination Danish replaced Norwegian in written communication. It was...