Notre thèse porte sur Étienne Decroux, le créateur du mime corporel. Nous montrons que Decroux s’inspire à la fois du théâtre et de la sculpture pour concevoir son art du mime, qu’il définit comme la statuaire mobile. D’une part, il reprend le concept du masque de Jacques Copeau et celui de la sur-marionnette d’Edward Gordon Craig pour les transposer directement au corps. D’autre part, ses œuvres incarnent les formules de pathos observées dans les statues. La sculpture d’Auguste Rodin est une source d’inspiration centrale dans sa manière de représenter le corps sur scène. De plus, Decroux conçoit le corps comme une suite de prises de vues défilant devant le spectateur. Collaborant avec Étienne-Bertrand Weill qui photographie ses spectacles, il constitue une iconographie du mime pour mieux donner à voir le mouvement du corps en image. Enfin, Decroux considère le corps comme de la matière à sculpter. En s’identifiant aux sculpteurs mythiques, il met en avant l’aspect créateur de son art. Comme Pygmalion, il anime les corps de ses élèves. Comme Prométhée il transforme la société par son art aux aspects politiques. La statuaire mobile représente un concept-clé du mime corporel d’Étienne Decroux qui s’étend de la conception du mouvement sur scène à la prise de position éthique de l’homme dans le monde. / The thesis main subject is Etienne Decroux, the father of corporeal mime. The main objective is to show that Decroux draws on both theatre and sculpture, thus conceiving his art of mime as the mobile statuary. On the one hand, he takes up the concept of mask put forward by Jacques Copeau and Edward Gordon Craig's ubermarionnette, transposing both concepts directly to the body. On the other hand, he embodies the pathos formulas observed in the statues. Decroux was heavily inspired by Auguste Rodin's sculptures in order to represent the body on stage. Moreover, Decroux conceives the body as a series of images which unfold before the audience. Working along with Etienne-Bertrand Weill who photographs his shows, he creates a relevant source of iconography of the mime that unveils the movement of the body in images. Finally, for Decroux, the body is a sculpting material. By identifying himself with the mythical sculptors, he brings forward the creative aspect of his art. Just as Pygmalion, he enlivens the body of his students and, as Prometheus, he transforms the society through his political art. The mobile statuary is then a key concept in the corporeal mime that goes from the conception of the movement on stage to the ideal and the universal in man. / Disertační práce se zabývá osobností Étienna Decroux, tvůrce projektu tělesného mima (mime corporel). Jejím cílem je dokázat, že se Decroux inspiroval divadlem i výtvarným uměním k vytvoření koncepce tzv. „pohyblivé sochy“ (statuaire mobile). Z divadla přebral koncept masky Jacquesa Copeau a koncept nadloutky Edwarda Gordona Craiga, aby je převedl přímo na tělo. Ze sochařství přejímal formule patosu, zejména se inspiroval dílem Augusta Rodina a jeho koncepcí tělesné figury. Decroux pojímal tělo jako sérii obrazů, které se odvíjejí před divákem. Ve spolupráci s fotografem Étiennem-Bertrandem Weillem, který dokumentoval jeho představení, vytvářel ikonografický soubor, jenž zobrazuje mimovo tělo v pohybu. Na druhou stranu chápal tělo jako materiál, který mim modeluje jako sochař. Decroux se ztotožňoval s mytickými sochaři, aby dal najevo svoji roli umělce a tvůrce. Jako Pygmalion „oživoval“ těla svých žáků a jako Prométheus přetvářel společnost svým uměním, které mělo politický náboj. „Pohyblivá socha“ (statuaire mobile) představuje klíčový koncept umění tělesného mima Étienna Decroux, který zahrnuje jak koncepci scénického pohybu, tak etické postavení člověka ve světě.

This thesis is neither a textbook of pantomime, with instructions for the development of mimetic expertise, nor a history of pantomime. What is recorded here is the personal philosophy of the art of pantomime advanced by Jean-Louis Barrault, Étienne Decroux, Charlie Chaplin, Marcel Marceau, and Red Skelton. The section devoted to each artist contains the portions of his biography pertaining to his development as a mime and a representative sample of critical reactions to his work. In addition to this purpose, this thesis also offers evidence that the comic style of pantomime underwent a change in nature in its use by the mimes who are studied here. Whereas the comic style was original! y unique to pantomimes that had no other intent but to produce laughter or, at most, pathos by physical comedy, these mimes took the comic pantomime into the realms of introspection and philosophy.

No description available.